Jsem zapojena do tří živých růženců a většinou se je modlím ráno cestou do práce. Cesta metrem je dlouhá, takže nejdřív dám ranní chvály (díky mobilu nemusím tahat tlustý breviář) :-) no a pak pokračuju, po přestupu na Áčko jeden desátek, v tramvaji druhý a cestou do nekonečných hradčanských schodů třetí. Někdy myšlenky utíkají, kam si chtějí, nebo se vyskytne až moc rušivých elementů, že začínám vícekrát znova a pak to nestihnu, nevadí, ještě se dá využít čas cestou z práce. :-)

V pátek to vyšlo krásně. Už jsem byla za polovinou schodů a zbývaly už jen asi 3 zdrávasy (z živého růžence se signály), zvedla jsem hlavu a proti mně šel pán celý v černém a vedle něho nějaký mladík v tričku supermana, povídali si. Všimla jsem si, že tomu pánovi v černém na krku září bílý kolárek. Aha to je kněz, očkem jsem zkontrolovala, jestli ho náhodou neznám a nebylo by vhodné ho pozdravit. Nikdy jsem ho neviděla... Svatá Maria Matko Boží... "Přejeme vám pěkný den, slečno... my se známe, že?" Nevěřícně jsem se zastavila a dřív, než jsem stačila cokoli říct, pokračoval: "Chci vám popřát, abyste se vždycky nechala obklopovat Boží láskou a abyste vytrvala, i když ta Boží láska není vždycky tak hmatatelná. Pěkný den!" ...a pokračovali po schodech dolů. Zmohla jsem se na: "Děkuju a Spánembohem..." Kdo to byl? Vždyť já ho vážně neznám! Zdrávas Maria milostíplná...

Domodlila jsem se zdrávas už méně soustředěně, protože jsem pořád musela myslet na to, kdo to mohl být. Otočila jsem se dolů a nikde jsem tu dvojici neviděla. To není možný, vždyť teď prošli kolem mě, nemohli stihnout sejít až dolů. Otočila jsem se pořádně, abych viděla až nakonec schodů... nic... jen pár japonců s foťákem.

To je divný... Pane, Bože, co to bylo? Nějaký blázen podobný panu Smetanovi, co denně vyřvává svoje protestní hesla na náměstí? Nebo už mi fakt hrabe a mám vidiny? Ne, vždyť to byl fakt kněz... Ale proč mě oslovil? Na krku mám jen křížek, jinak nemohl poznat, že jsem věřící, ani ten růženec jsem v ruce nežmoulala, když se člověk plazí udýchaně do schodů, stačí 10 prstů... Nojo, počkat, ale co mi to vlastně říkal? Něco o Boží lásce, že není vždycky hmatatelná, ale že je všude okolo nás a máme se jí nechat obklopovat a vytrvat, i když ji hmatatelně nevnímáme... tak nějak to říkal... Týjo, Pane Bože, jak to víš, že jsem to potřebovala slyšet? Nojo, vždyť vím, ty víš vlastně všechno. Ty víš, že si poslední dobou říkám, že je moc těžký táhnout tu víru jenom rozumem a že Tě semtam prosím o nějaký prožitek s Tebou, kde bych dokázala a mohla vnímat a cítit tvoji lásku, aby moje víra nešla jenom z rozumu, ale i ze srdce. A že je těžký věřit v lásku, když je kolem všude tolik bolestí, zranění, rozvodů... Na druhou stranu slyším od kamarádů, jak se jich Bůh dotýkal na Jumpu, na CSM, při chválách a jaké mají živé zážitky Boží přítomnosti... a ... já nic. Pusto prázdno... Nebo to jenom neumím vidět...? Však Ty víš... a já vím, že JSI, i když ne vždycky hmatatelný.

Nevím, kdo to byl, kam šel, ale naštěstí jsem si vzpomněla, co říkal... To, co jsem potřebovala připomenout. Díky, Bože, že se mnou chodíš a že ke mně promlouváš i cestou do práce. Odpusť, že si Tě často nevšímám a jen tak projdu kolem. Prosím, uzdravuj mě čím dál víc z lidské slepoty.